Ozvěny
Vladimír Nikitin
Svět mezi světy

Halina Pawlowská
Můj Kůň pro hrdinu

Jaroslav Chobot
Malíř "úkrytů v čase"

Michal Bycko
Budoucnost obrazů
Michala Ščigola v odraze
přítomnosti jeho života

M. Myšková
...jsem Tančící dům!

Jana Krejzová
Nekonečný život
Michaila Ščigola

Zpět
Dále
Michal Bycko
Budoucnost obrazů
Michala Ščigola
v odraze přítomnosti
jeho života
 

.. jsou neustále v pohybu, unášené
pohybem a hvězdou naděje.
Kůň letící v oblacích, černá a bílá
labuť, figury, tváře lidí, bytosti spjaté
přímo nebo jen v náznacích s prožitým.  
Kdysi někdo řekl, že budoucnost umění je v minulosti a že v současnosti umění "rezonuje" jakýsi duchovní holokaust. Zdá se, že čím dál tím víc tato slova začínají být pravdivá. Pomalá, ale jistá přesycenost instalacemi, akcemi jakoby přenesenými z roků padesátých, začíná být centrem pozornosti stále menšího a menšího počtu přívrženců. I když nevýtvarné výrazové prostředky jistou ślohu ve výtvarném umění budou sehrávat i nadále, jednou určitě světovou výtvarnou scénu zaplaví umění, které si bude vyžadovat kreativitu a skutečné umění tvořit trvalejší umělecké hodnoty. Slovy jisté paní kritičky bude to období, kdy "... bude potřebné mít talent a vědět cosi kreslit a malovat". Je to v jistém smyslu odpověď na otázku, či v příštím tisíciletí nebude konec umění. Nebude. Umění přežije jistou krizi stagnace a do nového tisíciletí dopluje "NOE" s tím, co dosáhlo schopnost přežít v síle identity a přesvědčení. S tendencemi současných trendů výtvarného umění se častokrát kladla otázka: Je konec malby? I přes momentálně rezonující multimediální aktivity začíná malba dostávat znovu své zadostiučinění, jistotou čehož je fakt, že se k ní vracejí mladí umělci a umělci středního věku. Jedním z těch, co i přes vnucenou "emigraci" do pozadí nepřestali být malíři v pravém slova smyslu, je také Michal Ščigol, ukrajinský malíř žijící v Praze.

Od 18. 10. 1996 v Muzeu moderního umění Andy Warhola v Medzilaborcích se Michal Ščigol prezentuje víc než stovkou olejomaleb, převážně z posledního období své tvorby. Ščigol patří k umělcům, pro které nejdůležitějším výrazovým prostředkem je barva nanášená na plátno temperamentním až dramatickým tahem štětce. Je to namáhavý zápas o pravdivou výpověď, poznamenaný prožitým. Umělcovým životním osudem, jenž se k němu nezřídka obrátil zády. Obrazy Michala Ščigola působí jako výkřiky. Děje na nich zobrazené jsou neustále v pohybu, unášené pohybem a hvězdou naděje. Kůň letící v oblacích, černá a bílá labuť, figury, tváře lidí, bytosti spjaté přímo nebo jen v náznacích s prožitým. Hovoří:

"Když jsem přišel do Čech, do Železnice, byl konec zimy. Podíval jsem se ven oknem a na malém jezírku u sanatoria plavala osamělá bílá labuť. I já jsem se cítil osamělý. Pak jsem namaloval dvě labutě. Černou a bílou. Ta černá, to jsem já."

Michal Ščigol byl donedávna osamělým běžcem hledajícím "oázu" zapomenutí na svou tragickou minulost. Opustil vlast, aby umožnil svému synovi neztrácet alespoň naději na vyléčení z nemoci. Smrt jeho matky mu dodnes neprozradil. Říká: "Když se Daniel ptá, kde je máma, říkám mu, že na cestách, že se s ní jednou všichni setkáme."

Milovaná matka a žena, vynikající keramička, zahynula při havárii autobusu v uzbeckých horách. Na jednom z rozměrných obrazů zobrazil bolestivou scénu "úniku" od této tragédie, když postavičku dítěte namaloval jako symbol, sílu, která ho tahá od černé minulosti do světla, do nepoznaného, do neznáma. Je to ukrutný zápas, vypětí, které si žádá odpoutání od bolestivé minulosti k neznámé budoucnosti. Ščigol tuto svoji polohu transponuje pomocí výtvarně výrazových prostředků do podoby dramatického "divadla" lidské reality.

Více než stovka Ščigolových maleb vystavených v Muzeu moderního umění Andy Warhola v Medzilaborcích je účelným pohledem na nastupující zralost výtvarného úsilí umělce, na jeho intimní dialog se životem ve snaze najít nové v přítmí minulého, někdy až ve stínu zapomenutých předků.

Medzilaborce, říjen 1996