Michal Ščigol je umělec z Kyjeva, hlavního města Ukrajiny, která se nedávno objevila na politických mapách jako nezávislý stát, patřící přitom k jednomu z nejstarších kulturních území Euroasie.

Kyjev - hlavní město Kyjevské Rusi, která do svého slovanského světového cítění přijala byzantskou tradici, a vytvořila tak samostatný směr ve vývoji výtvarné metafyziky. Sakrálnost zobrazení, rozechvělý vztah ke tvoření obrazů a jako výsledek uznání posvátné mise umělce vyznačuje dodnes místo umění ve společnosti a její schopnost "číst" i ta nejabstraktnější umělecká díla.

Pozdější zapojení Kyjeva a Západní Ukrajiny do oběžné dráhy katolického vlivu přispělo ke vzniku v jiných regionech neznámého spojení řecké a latinské tradice duchovní a světské malby. V 18. století vzniká na území Ukrajiny chasidismus - židovská nábožensko­filozofická škola, která nastolovala krásu a svatost obyčejného života, dávajíc tím základní životní sílu a citovou barvu atmosféře Kyjeva, Oděsy a ostatních ukrajinských měst, v nichž se nacházela převážná část židovských ghett.

Na konci 19. století se na Ukrajině zrodily obrozenecké tendence, které se zamýšlely nad jejím místem ve světové kultuře a vzkřísili zájem o její mýty a folklor, jež se tak geniálně promítly v tvorbě Nikolaje Vasiljeviče Gogola.

Na začátku 20. století se Kyjev stává jedním z center avantgardy, obzvlášť v malířství, kde vůdčí postavení měla Bojčukova škola. Ta byla později, ve stalinském období, zlikvidována třikrát: nejprve administrativně, potom byli vyvražděni její členové, nakonec byla zničena jejich díla. Koneckonců Kyjev byl v sovětském období provinčním středem poctivého socialistického realismu sovětské říše.

Umění Michala Ščigola musíme číst na tomto historickém pozadí. Malíř, tvořící duchovně, pokračuje tak v tradicích Byzance, je životaschopný, má podvědomé chasidské cítění. Je umělcem toužícím po toleranci, i když je dědicem avantgardy. Je přísný k formě a vyjadřuje se jasně, až paradoxně v duchu klasicizující socrealistické školy, naštěstí s podtextem sebeironie. Zároveň se ale vědomě orientuje na kontakt se západní kulturou. Kontakt, který je skutečně specifický pro Ukrajinu (okraj, hranice), místa setkávání různorodých kultur.

Dnešní historická situace, tzn. konec sovětského období, přecenění hodnot a kulturní zmatek nezasáhly podstatu Ščigolovy tvorby, zaměřené na věčné hodnoty. Maluje své obrazy svobodně, dynamicky, s důrazem na pocit zodpovědnosti k životu a jeho ochranu, na zapojení vlastního soukromého světa mezi světy ostatních bytostí, živlů a kultur.

Co se týká uměnovědné systematizace, lze v malířském rukopise Michala Ščigola najít souznění se středověkým byzantským malířem Theofanem Řekem, s německými expresionisty a Rakušanem Oskarem Kokoschkou. Tyto paralely však nejsou pro místo Michala Ščigola v současné malbě určující.

Spolu s nonkorformní generací umělců šedesátých let prošel Michal Ščigol pokušením dekorativismu, op­artu, konceptualismu a postmodernismu. Všechny tyto směry vyzkoušel ve své rané tvorbě, až nakonec zůstal u tradičního malířského jazyka, avšak v nové, svobodné a především hluboce osobité interpretaci. Základní úsilí soustředil na hledání vlastního výtvarného světa, ve kterém etika, bytí a filosofické kategorie jsou rovnocennými partnery plasticity, barvy a rytmu.

Přestože současné době dominuje "kultura obrazovek", zdánlivých vizuálních realit, jejichž nejpůsobivějším příkladem jsou videoklipy, malba stále víc prokazuje svou filosofickou a výtvarnou hodnotu. Tvorba Michala Ščigola tento můj názor jen potvrzuje.
Je také možné, že v nové kulturní situaci budeme nuceni hodnotit jiným způsobem ustálená kritéria historiků umění a principy jejich systematizace, vzdát se slohových nálepek nesčetných ­ismů a přistoupit ke zkoumání, interpretaci a hodnocení osobních výtvarných světů. Michal Ščigol je jedním z těchto světů.

Kyjev, červenec 1992