Jaro 1948 Rodina Ščigolových se vrátila na Ukrajinu, do Kyjeva. Bydlí v dvoupokojovém samostatném bytě na náměstí Lva Tolstého.

1948 - 1958 O Michala, Viktora a starší sestru Doru (1939) se stará maminka, otec je zaměstnán jako ředitel Promstrojprojektu, pak jako hlavní inženýr, poté vedoucí architektonického ateliéru. Každé prázdniny tráví rodina v Oděse u Černého moře.

1958 Po skončení 7. třídy přijat na stavební průmyslovku. Třináctiletý Michal měří 128 cm a váží 21 kg. Poslední prázdniny u moře. 26. srpna 1958 oslavila rodina jeho a bratrovo "bar­micva" (plnoletnost podle židovské tradice ve 13 letech). O den později se jejich devatenáctiletá sestra Dora nevrátila z romantické vyjížďky po Černém moři - její loďka zmizela během bouřky.

1958 - 1964 Na průmyslovce si osvojuje praktické znalosti stavebních profesí. Po skončení školy zaměstnán v projektovém institutu Kyjevprojekt, v ateliéru architekta Lva Katko.

1964 - 1970 Studuje večerně Vysokou školu architektury v Kyjevě.

1970 Žení se.

6. 4. 1972 Narodil se syn Svjatoslav.

1967 - 1977 Zaměstnán v ateliéru architekta a malíře Borise Lekara (od r. 1990 žije v Jeruzalémě). Vztah učitele a žáka přerůstá v celoživotní přátelství. Spolupracují na společných architektonických a sochařských projektech, malují v plenéru (Pamir, severní Rusko, Kavkaz...), navštěvují ateliéry předních nonkonformních umělců. (Leningrad: Viktor Levitin, Sergej Aršakuni a Mihail Chemiakin; Moskva: Michail Grobman, Oskar Rabin, Francisk Infante, Ilja Kabakov, Vasilij Sitnikov, Genadij Bačurin, Vasilij Čujkov.) Přátelství s kyjevskými malíři Michailem Vajnštejnem, Anatolijem Lymarevem, fotografem Igorem Gilbo, keramičkou Olgou Rapaj­Markiš, básníkem Georgem Fenerli.

Jaro 1973 Stáž na katedře urbanistiky Vysoké školy architektury v Moskvě.

1974 Přijat za člena Unie ukrajinských architektů.

1977 - 1990 Architektonicko­designérská konceptuální práce v podniku Chudožprojekt, který byl součástí Unie ukrajinských výtvarníků.

1980 Odchází z domova, bydlí v ateliéru. Rozvádí se.

1981 Sbližuje se s keramičkou Marinou Chusid (*1956) a začínají společně žít.

14. 9. 1982 Michalovi a Marině se narodil syn Daniel, postižený mozkovou obrnou. Rodiče doufající v jeho uzdravení s ním bezvýsledně jezdí po všemožných sovětských nemocnicích.

1981 - 1988 Intenzivní tvůrčí spolupráce s Marinou Chusid.

21. 9. 1988 Marina Chusid zemřela při dopravní nehodě v Uzbekistánu, kam odjela na sympozium. Je pohřbena v Kyjevě na Bajkovém hřbitově.

1988 - 1991 Připravuje posmrtnou výstavu prací své ženy Mariny. Společně s jejími kolegy Setrakem Barojancem, Jurijem Levčenkem a Alexandrem Babakem dokončuje její monumentální díla a společně s grafičkou Valentinou Ivaščenkovou a fotografem Igorem Gilbo připravuje k vydání katalog Mariny Chusid.

Jaro 1990 Přijíždí na tři měsíce se synem Danielem do českých lázní Železnice u Jičína, kde je léčebna pro děti s mozkovou obrnou. Na nádraží v Praze je čeká sochař Viktor Konečný, který se stane jeho prvním českým přítelem. Návrat k malbě. Seznamuje se s malířem Vladimírem Komárkem. První výstava v Československu, v železnickém muzeu. Pobyt v léčebně znamenal pro Daniela zjevný pokrok v jeho stavu.

Léto 1991 Druhý příjezd do Železnice. V tomto roce se rozhoduje o své a synově životní cestě.

1992 Z humanitárních důvodů dostává povolení k trvalému pobytu v Československu. Daniel se stává žákem Speciálních škol v Hradci Králové, kde se učí neslyšící děti. Bydlí a maluje v malé místnosti ve škole, kterou navštěvuje Daniel.

1992 - 1997 Představuje své obrazy na samostatných výstavách v Čechách, na Slovensku, v Německu a v Rakousku. Přátelství s malířem Vladimírem Komárkem, spisovatelkou a scenáristkou Halinou Pawlowskou, zakladatelem Muzea Andy Warhola v Medzilaborcích Michalem Byckem, ředitelem Lázní Železnice Petrem Ježkem, jičínským hercem Martinem Zajíčkem. Jeho přáteli v Hradci Králové jsou například sběratel Stanislav Zídek, zpěvačka Michaela Novozámská a její muž Ladislav, výtvarník Ludvík Vašina, architekt a básník Karel Mahrla, malíř Jiří Ščerbakov... Seznamuje se s táborským malířem Karlem Valtrem a jeho rodinou.

1993 Na základě doporučení Viktora Konečného a Jiřího Seiferta přijat do Unie českých výtvarníků.

Srpen 1995 První návštěva Izraele, kde od roku 1993 žije jeho bratr Viktor s rodinou. "Sté narozeniny" společně oslaví na břehu Středozemního moře. Tohoto setkání se zúčastnil také jeho učitel a přítel Boris Lekar.

Říjen 1995 Starší syn Svjatoslav, čerstvý absolvent hudební akademie v Kyjevě, přijíždí do Čech dělat stáž na AMU v Praze, aby zde později zůstal. Teď je malíř a jeho děti pohromadě.

Jaro 1996 Stěhuje se do Prahy. Zde ho navštíví během své cesty z Moskvy do New Yorku nyní už světoznámý výtvarník Mihail Chemiakin. Přátelí se s redaktorem Svobodné Evropy a básníkem Igorem Pomerancevem. Teprve v Praze má také možnost navštívit svého oblíbeného malíře Viktora Pivovarova, který se sem přistěhoval z Moskvy počátkem osmdesátých let.

1997 V průběhu roku pracuje na autorské knize U zrcadla času (Malby 1968 - 1997), která byla vydána začátkem následujícího roku na náklady Českého Telecomu.

Léto 1998 První návštěva USA, kde malíř prezentoval obrazový cyklus Skicák strýčka Thea v Chicagu a New Yorku. Chicagská výstava byla zorganizována dcerou Theo Sharnopolského, jehož památce je cyklus věnován. Výstava v New Yorku, uspořádaná dávným Michailovým přítelem z Kyjeva Markem Zborovským, se konala v Klamar House. Celá tato cesta byla plna setkání s lidmi, od nichž ho život oddělil na dlouhá léta nebo dokonce desetiletí: přítelem z mládí, výtvarníkem Hirshem Diamantem (Olimpia, Washington), architektem Mikhailem Budilovským a básnířkou Alinou Litinskou (Chicago), filmovým režisérem Andreyem Zagdanským (New York), malířem Davidem Miretským. Z New Yorku odjel bohatší o nové přátelství s Vagrichem Bakhchanyanem. Strávil tři dny v rozhovorech s Mihailem Chemiakinem na jeho statku Claverack (New York) - tyto rozhovory byly později zveřejněny v časopise Xantypa.

Jaro 1999 Dokončení tříleté práce na obrazovém cyklu ...jsem Tančící dům. Tento cyklus byl představen na výstavě v Tančícím domě; výstavu zahájil Vlado Milunić - jeden z autorů tohoto domu.

Podzim 1999 Udělení českého státního občanství. Kupuje ampirový dům v Železnici, který začíná sám opravovat.

Prosinec 1999 První po čtvrtstoletní přestávce výstava v Kyjevě v galerii Tadzio Oleny Jahodovské.

Duben - říjen 2000 Během oprav padá ze shnilé střechy a následující půlrok tráví v nemocnicích a rehabilitačních zařízeních. Nejúčinnější rehabilitační kurz absolvuje na svém domě jako zedník a tesař. Velkou duchovní oporou se pro něj v tomto složitém období stali jeho čeští přátelé Miloš Starý, Petr Ježek a t.d., a také Olga Pušová, která se pro něj stala v dalších letech uměleckou a lidskou inspirací.

Konec 2000 - 1. pololetí 2001 Ve svém atelieru v Železnici maluje první rozsáhlejší cyklus obrazů Noci v Železnici věnovaný Olze a začíná pracovat na cyklu velkorozměrných pláten se Šporkem a Braunem, jehož námět vyzrával dlouhých devět let. Vrcholem tohoto uměleckého období se stala výstava ve Starých Hradech v květnu 2001.

2. pololetí 2001 Většinu času věnuje spolupráci s Vladimírem Komárkem na jeho výtvarném projektu Křížová cesta, na němž Komárek začal pracovat již před 30 lety. Společně s mecenášem Milošem Starým, ředitelem Okresního muzea a galerie Jičín Jaromírem Gottliebem, železnickým farářem Josefem Kordíkem a Olgou Pušovou zakládají neformální občanské sdružení Křížová cesta. Toto sdružení vytvořilo pro Vladimíra Komárka podmínky, které mu dovolily namalovat velkorozměrný cyklus maleb Křížová cesta a umístit jej v barokním kostele Sv. Petra a Pavla v Konecchlumí na Jičínsku.

1. pololetí 2002 Dokončuje velkorozměrné malby se Šporkem a Braunem a vystavuje je na zámku Kuks, kde se v roce 1993 poprvé zrodila myšlenka namalovat tento námět.

Srpen 2002 Společně s dalšími českými spoluobčany a celým kulturním světem prožívá šokující ničivou povodeň v Česku. Po povodni maluje cyklus obrazů Záchranáři jako reakci na ohrožení kulturního dědictví a naději na jeho záchranu. Součástí tohoto cyklu se stává triptych Amadeus, Praha, srpen 2002, který se pak rozhodne prezentovat na celosvětovém malířském Biennale ve Florencii v prosinci 2003.

Začátek 2003 Nečekaně pro sebe začíná pracovat na cyklu obrazů, který později dostává název A. V. E. Valdštejn, aneb Barokní sny Albrechta Václava Eusebia. Komorní a velkorozměrné soubory inspirované Valdštejnovým životem, koncipované jako rozjímání na hranici snění a reality. Soubory jsou dokončeny koncem roku 2003. Společně s železnickým farářem Josefem Kordíkem a Jaromírem Gottliebem autor pracuje na projektu výstavy souboru v kostele Kartuziánského kláštera ve Valdicích, kde se již déle než sto let nachází věznice. Tento projekt se zamýšlí jako symbolický návrat Valdštejna nebo jeho ducha do jeho původní hrobky a zároveň jako pieta obětem Třicetileté války.

25. únor 2004 V den 370. výročí zavraždění A.V.E. Valdštejna v rámci pietního setkání v Kartuziánském klášteře ve Valdicích zahájena výstava souboru maleb A.V.E. VALDŠTEJN aneb Barokní sny Albrechta Václava Eusebia uvnitř areálu věznice Valdice. Výstava trvala 4 měsíce a byla přístupná veřejnosti.

Květen 2004 Soubor maleb A.V.E. VALDŠTEJN aneb Barokní sny Albrechta Václava Eusebia přestěhován do výstavních prostor Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Duben 2004 Na podnět rodiny malíře Vladimíra Komárka (1928 - 2002) začíná pracovat na souboru maleb Jen krátká návštěva potěší. Soubor maleb věnovaných památce svého velkého přítele dokončuje v listopadu 2004 premiérovou výstavou v Galerii Sv. Jiljí v železnickém kostele.

Podzim 2004 poznamenán radostí z dokončení 4 roky trvajících prací na rekonstrukci bývalé stodoly a její přeměně na výstavní síň a komorní divadlo. Ve spolupráci s Martinem Zajíčkem a Olgou Pušovou vytváří koncepci vzniku menšího kulturního střediska s názvem Atelier "Ščigol".